Františka Kordeová 1865-1942

Otto
Josef Korde
1862–1924
Edita Gellnerová
1891–1936
Marie Kordeová
1893–1942
Alice Kettnerová
1894–1943
Helena Waňková
1901–1953

Poslední z rodin tvořila Františka, manžel Otto a dcery Edita, Marie, Alice a Helena. Žili v Lumpeho vile (dnes budova ředitelství Zoologické zahrady v Ústí nad Labem). V úmrtním oznámení je Otto Korde uváděn jako vrchní finanční rada technické kontroly. Z kondolencí Františce se dochovaly dvě, jedna od Alfreda Huttiga, druhá od Fritze Wolfruma.

Dcera Marie byla úřednicí v ústecké pobočce Anglo-československé banky, později přešla do pražské centrály. Z místa se radovala jen krátce. Se vznikem Protektorátu Čechy a Morava přišla první protižidovská opatření a s nimi výpověď. Marie se snažila vystěhovat do Šanghaje, neúspěšně. První odjíždí do Terezína maminka Františka. Po třech měsících je transportována do koncentračního tábora Treblinka. Necelý týden po jejím odjezdu přijíždí do Terezína dcera Marie a téměř vzápětí pokračuje do Osvětimi.

Ostatní tři Františčiny dcery se vdaly a založily rodiny. První z nich byla Edita. Provdala se za právního koncipienta Bedřicha Gellnera, který se později stal ředitelem Anglo-československé banky. Narodily se jim tři děti Alžběta, Mariana a Otto Heinz. Roku 1936 Edita zemřela na rakovinu a Bedřichovi a dětem se různými cestami podařilo odejít do Anglie. Alžběta pracovala za války jako ošetřovatelka, její muž Harald se v řadách spojeneckých vojsk účastnil osvobozování Československa. Mariana byla za války spojařkou a zřejmě tehdy se potkala s životní láskou, letcem RAF. Ten padl a Mariana se více nevdala. Po válce působila v kontrolní komisi v anglické okupační správě v rozděleném Německu. Bedřich po válce uplatnil své právnické vzdělání u haagského soudu. Heinz vystudoval medicínu a stal se lékařem. Při své práci se nakazil dětskou obrnou a zemřel na ni. V současné době žije v Anglii Jane, dcera Alžběty, se svým manželem a dvěma dcerami s rodinami. Editin rod tedy pokračuje.

Alice, přezdívaná Lilli, se vdala za Karla Eduarda Seharsche, „árijce“, ale jejich manželství přežilo pouze pět let. Z tohoto manželství se narodil syn Jan. Jejím druhým manželem byl prokurista Vítězslav Kettner. Alice s Vítězslavem jsou transportováni do Terezína na Vánoce roku 1942. Vítězslav zemřel po deseti měsících přímo v Terezíně. Alice pak v prosinci 1943 odjíždí do Osvětimi. Tento transport byl jeden ze šesti, které do Osvětimi přicházely od září 1943 do května 1944 a čítaly přes sedmnáct tisíc lidí. Tito lidé neprocházeli selekcí, ale byli umístěni do sekce BIIb, dnes známé pod názvem Terezínský rodinný tábor. Vězni měli v dokumentech vepsána dvě písmena SB (Sonderbehandlung - zvláštní zacházení). Pod tímto názvem se schovávala půlroční karanténa a po ní zplynování. Alice v něm žila s číslem 71 213. Vězni tohoto tábora směli poslat během této doby dva dopisy. Alice jeden z nich adresovala své sestře Heleně. Zahynula zřejmě v plynových komorách ve dnech 10.–12. července 1944.

Syn Jan byl nazýván černou ovcí rodiny. Možná proto, že se jeho vysvědčení hemžilo čtyřkami a dvojkami z chování. Našel se v truhlařině. V září 1944 je transportován do Benešova nad Bystřicí do pracovního tábora pro židovské míšence. Dožil se zde osvobození. V roce 1948 utekl do Hamburku. Zahrabal se údajně do hromady uhlí na lodi, která plula do Brazílie. Tam se oženil a narodili se jim dva chlapci. Pokoušeli jsme se po Janovi a jeho rodině v Brazílii pátrat, zatím bez úspěchu. Nevzdáváme to a doufáme, že si jednou vyposlechneme příběh té „černé ovce“ rodiny.

Poslední řádky z Osvětimi
Milá Helenko! Děkuji Ti, že jsi na mne nezapomněla. Stále myslím na Tebe a Vás všechny. Opatruj se a vzpomeň někdy na mne. Tisíc vroucích polibků od Tvé Lilli (15. 4. 1944)


Helena Waňková 1901–1953

Josef
Waněk
1890–1956
RNDr. Walter Waněk
1927–1986
Eva Šebová
1927–2005

Poslední příběh vypráví o Heleně. Jako jediná ze sester nepřesídlila do Prahy a zůstala v Ústí nad Labem. Provdala se za Josefa Waňka, „árijce“, úředníka v Schichtových závodech. V roce 1927 se jim narodila dvojčata Walter a Eva. Děti byly výbornými žáky, oba studovali na gymnáziích. Celou rodinu jsme našli na seznamu míšenců, kteří nemuseli nosit hvězdu. Ostatní protižidovská opatření se jim ale nevyhnula, začala omezovat jak Helenu, děti, ale i Josefa. Nejhorší pak byl asi nátlak na Josefa, aby se s Helenou rozvedl. Neustoupil, čímž dlouhou dobu Helenu a děti chránil před transporty. Netrvalo dlouho a Josef byl některými zaměstnanci firmy Schicht udán gestapu, vyslýchán a poté sledován. Důvodem bylo, že Josef projevoval protinacistické postoje a byl v kontaktu se zajatci nasazenými u Schichta.

V letech 1943–1944 celá rodina spolupracovala na přeposílání balíků do Terezína. Balíky do ghetta mohly přicházet pouze s nalepenou připouštěcí známkou, kterou vězni ghetta dostávali na příděl. Toto opatření neplatilo pro balíky z ciziny. Jelikož Ústí v té době patřilo k Německé říši, bylo zde možno balík přijmout, přebalit a poslat do Terezína. Waňkovi tak posílali balíky úplně neznámým lidem. Roznášeli je na různé pošty v okolí, aby na sebe neupoutali pozornost. Tato činnost samozřejmě byla zakázaná a hrozily za ní vysoké tresty.

V září 1942 již nesměli Walter a Eva nastoupit do 5. ročníku gymnázia. Eva nějakou dobu pracovala jako pomocnice v domácnosti a Walter jako pomocný dělník v ústecké chemičce. Josef byl nasazen k těžké práci ve firmě Schering, vyrábějící chemicko-farmaceutickě produkty. Továrna byla shromaždištěm politicky nespolehlivých lidí. V listopadu 1944 jej tam následovali i Walter s Evou, kterým v té době bylo necelých sedmnáct let. V únoru 1945 byla zařazena do transportu do Terezína Helena. Josef se nervově zhroutil a Helena tak dostala dočasně odklad, kvůli potřebně péči o manžela. Naštěstí s blížícím se koncem války už na další transport nedošlo, a tak se mu vyhnuly i děti.

Všichni čtyři se tak dočkali konce války, ale klid pro ně nenastal. Coby Němci se dostali do pozice snadných terčů pomstychtivých lidí, mnohdy lidí, kteří se sami nedokázali zlu postavit. Naštěstí se našlo mnoho Čechů, kteří jim potvrdili jejich protinacistickou činnost a podepsali prohlášení o jejich činnosti za války. Byli tak vyjmuti z odsunu obyvatel německé národnosti a v roce 1949 jim bylo uděleno československé státní občanství. Helena zemřela v roce 1953 ve věku jedenapadesáti let na rakovinu. Josef ji přežil jen o tři roky.

Pohled do Heleniných očí
Helenin a Josefův příběh nás naučil, že oběťmi nebyli jen ti, kteří zemřeli. Důkazem toho je pohled Heleniných očí na fotografii z žádosti o udělení občanství. Helena se zde v tomto kraji narodila, žila poctivě, dala světu dvě děti, které dobře vychovala. Za války trpěla strachem o své blízké a trápila se jejich ztrátou. Pomáhala, kde mohla, a riskovala život svůj a život svých nejbližších. Přesto v roce 1945 musela žádat, aby tu směla žít dál. Josef byl Němec, ale jeho štít zůstal neposkvrněný.