Daniel Langweil 1855-1929

Marie
Langweilová
1866–1942
Otto langweil
1891–1942
Anna Gregorová
1892–1968
Marta Tučková
1893–1942
Jindřich Langweil
1897–1944

Druhorozený syn Daniel žil po svatbě s Marií v Kněžicích a později v Městci Králové. Marie vedla obchod se smíšeným zbožím a Daniel obchodoval s uhlím a obilím. V roce 1912 zřídil továrnu na výrobu knoflíků s názvem Daniel Langweil. Přivedli s Marií na svět dva chlapce, Ottu a Jindřicha, a dvě dcery, Annu a Martu.

Dcera Anna se provdala za Eduarda Gregora, „árijce“. Pracoval v cukrovaru v Městci Králové, po svatbě jako provozní inženýr v cukrovaru v Chorvatsku. Tam se jim narodil syn Miloš, po návratu do Prahy dcera Zdenka. S rokem 1943 začala dopadat protižidovská opatření více i na smíšené rodiny. Jelikož se Eduard odmítl rozvést s Annou, byl odvezen do Sonderlageru v Bystřici u Benešova, což byl tábor určený nepřizpůsobivým árijcům a židovským míšencům. Další, kdo musel odjet, byl Miloš. Bylo mu lehce přes dvacet let. Jeho cesta vedla do Klettendorfu, což byl pracovní tábor u Vratislavi v Polsku. Třetí odchod čekal Annu, její cesta vedla v únoru 1945 do Terezína. Všichni tři se dožili konce války. Zdenka povolána do transportu nebyla.

Dcera Marta se provdala za Jindřicha Tučka, úředníka a později i ředitele Okresní hospodářské záložny v Městci Králové. Ten v roce 1928 zemřel a rok nato zemřel i otec Daniel Langweil. V červnu 1942 byly obě vdovy transportovány do Terezína. Marta, dle vzpomínek rodiny, na vlastní žádost, chtěla být mamince oporou. Jejich cesty se ale rozešly záhy. Marta vzápětí po příjezdu do Terezína odjíždí dalším transportem do pracovního tábora v Trawnikách. Marie po čtyřech měsících pobytu v Terezíně byla transportována do Treblinky. Ani Marie, ani Marta se nevrátily. Martiny děti, míšenci Miroslav a Milada, nebyly transportovány.

Syny Ottu a Jindřicha otec připravoval na převzetí své továrny na knoflíky. Stalo se tak v roce 1920. Továrna od té doby nesla název Bratři Langweilové. Otta vedl firmu po obchodní stránce a Jindřich řídil výrobu. V této životní etapě se jim narodily děti, Ottovi Pavel s Alenou a Jindřichovi Vladimír a Jiří. Zaměstnávali v továrně 200 dělníků. Když viděli, že v Městci nemají možnost k dalšímu růstu, odhodlali se k razantnímu řešení. V roce 1927 opustili Městec Králové a přestěhovali stroje do Roudnice nad Labem. Od roku 1932 používala firma název Továrna na knoflíky Butonia. Dařilo se jim navzdory hospodářské krizi. Nadpoloviční část výroby šla na export do celého světa.

S rostoucím znepokojením hleděli na expanzívní snahy Hitlera. V době budování opevnění posílali své dělníky kopat zákopy. Sám Jindřich vedl, s lopatou na rameni, celou továrnu na okraj Roudnice. Odmítl nabídku z Chicaga, aby vedl tamní továrnu na knoflíky. Jindřichův syn Jiří si pamatuje otcova slova: „Jsem voják, schyluje se k válce a já musím bránit svoji vlast!" Téměř bezprostředně po okupaci Československa byla v továrně, s hodnotou dva a půl milionu korun, zavedena árijská správa. Otto s celou rodinou a Jindřich jsou transportováni v únoru 1942 do Terezína. Jindřich se na radu právníka včas rozvedl se svou ženou Annou, která byla „árijka“, a tím uchránil své děti i ji transportu.

Otto s rodinou jsou po necelém měsíci transportováni do lzbici. Ta byla průchozí stanicí, odkud byli vězni deportováni do vyhlazovacích táborů Majdanek, Belzec, Chelmno nebo Sobibor.

Jindřich strávil v Terezíně nejdelší dobu, dva a půl roku. Poté přišel transport do Osvětimi. Dle informací Archivu Státního muzea Auschwitz-Birkenau v Osvětimi je Jindřichovo jméno uvedeno v seznamu vězňů pracujících v ekonomickém oddělení. Osvobození se nedožil.

Odvaha zůstat
Jindřich měl možnost odejít. Nechtěl však opustit rodinu a velkou roli v jeho rozhodování sehrálo i vlastenectví. Za tento odvážný postoj zaplatil životem.