Anna Küchlerová 1857-1926

Theodor
Küchler
1855–1914
Pavel Küchler
1886–1942
Irma Rosenfeldová
1889–1942
Gertruda Schindlerová
1895–1942

Anna se provdala za Theodora Küchlera, rodáka z Brocna na Litoměřicku. Theodor Küchler byl obchodník s obilím a provozoval též v Brocně hostinec. Theodor a Anna přivedli na svět tři děti, Pavla, lrmu a Gertrudu.

Pavel s Češkou Matyldou žili v Karlových Varech, kde se jim narodila dcera Lota. Živili se obchodováním se skleněným a porcelánovým zbožím. Karlovy Vary opustili v září 1938, kdy před zabráním Sudet německými vojsky prchli do Protektorátu Čechy a Morava. Pokoušeli se o vystěhování, neúspěšně. Jejich rodová linie nabrala konce únorem 1942, kdy všichni tři odjeli do Terezína a po 37 dnech pokračovali do lzbici v Polsku.

Fotografie pohlednice Brocna z roku 1930 – z osobního digitálního archivu pana Zdeňka Fořta

Irma spojila svůj život s Arturem Rosenfeldem, inspektorem Československých drah. Arturovým bratrancem byl Max Brod – významný pražský židovský, německy píšící spisovatel, přítel Franze Kafky. Rosenfeldovi neměli potomky. Do Terezína odjeli tímtéž transportem jako Küchlerovi. V Terezíně strávili 52 dní a poté byli odvezeni do Piasků. Piaski bývaly též přestupní stanicí do vyhlazovacích táborů v Polsku.

Gertrudu s manželem Maxem Schindlerem osud načas zavál do Horního Žlebu u Děčína. Max pracoval jako obchodní zástupce ve sklářství a Gertruda byla jeho asistentkou. l oni opustili Sudety před jejich záborem. Snažili se o vystěhování do Šanghaje, kam bylo možno vycestovat i bez víz. Pro mnohé bylo toto vystěhování dostupnější. Ani jim se vycestování nezdařilo. Schindlerovi byli první z rodiny, kteří odjeli do Terezína, a to v lednu 1942. Po 88 dnech pokračovali do Zamošče. Pokud nezemřeli v ghettu, byli ze Zamošče odvlečeni do některého z vyhlazovacích táborů v okolí. Rodinný příběh ale nekončí tak beznadějně, jak by se mohlo zdát. Max s Gertrudou měli dvě dcery, Hanne a o devět let mladší Lilly. Jelikož rodiče moc jiných možnosti na záchranu celé rodiny neviděli, snažili se dostat do bezpečí alespoň své děti.

Hanne byla v roce 1939 šestnáctiletá odvážná dívka. Odešla tedy do Anglie po vlastní ose. Živila se jako pomocnice v domácnosti.

Lilly byla teprve sedmiletá a sama vycestovat nemohla. Rodiče se tehdy odhodlali k činu, který je musel stát mnoho odvahy. Umožnili Lilly dne 30. 6. 1939 odcestovat do Anglie Wintonovým transportem. Hanne k tomuto napsala: „Byl to jejich poslední čin naprosté obětavosti a hrdinství.“ Poslední vzpomínkou na Prahu pro Lilly byla spoře osvětlená místnost na nádraží, pod neustálým dohledem německých stráží. Po příjezdu do Anglie šla Lilly do domova pro židovské děti Highbury ve Finchley, kde byla jako nejmladší asi z dvaceti děvčat. V září 1939 byly děti evakuovány do Perrenporthu v Cornwallu. Ani tam nešlo vše hned hladce. Nějaký čas trvalo, než byly místními obyvateli akceptovány. Byly německy mluvící, pro ně tudiž nepřáteli. Ale tyto

hrany se časem obrousily a Lilly si odtud odnesla i nějaké veselé vzpomínky. Zůstala v kontaktu s některými z děvčat až do své smrti. Po válce si ji k sobě vzala sestra Hanne. Učinily spolu hodně pokusů vypátrat kohokoli z rodiny, ale neúspěšně. Nikoho neobjevily. Rozhodly se tedy zůstat v Cardiffu, kde jejich rodiny žijí dodnes a kde jsme je objevili my. Hanne nám před svou smrtí ještě stačila příběh převyprávět. Lilly začala o svém dětství mluvit až po zveřejnění příběhu sira Wintona, když se jí vnoučata začala vyptávat. Se sirem Nicholasem Wintonem se setkala. Podle slov dcery Marilyn její maminka cítila dluh za svou záchranu a chtěla ho splatit. Věnovat lidstvu to, co jí bylo dáno díky siru Wintonovi. A také toho mnoho dobrého v životě vykonala.

Stateční rodiče
Rodiny Hanne a Lilly čítají dnes mnoho potomků a ta Lillyina jen díky odvaze rodičů poslat sedmileté dítě pryč a důvěřovat. Úctu zaslouží oni i sir Nicholas Winton.