česky english

Ohlasy

ZMIZELÍ LANGWEILOVI

Nevím, jestli něco víc oslovuje srdce člověka, než příběhy. Příběhy skutečné, ty které se opravdu staly. Téměř o čemkoli si dnes během pár minut mohu vyhledat spoustu informací. Stačí několikrát klepnout do klávesnice počítače nebo přejet po displeji mobilního telefonu (a nezapomínejme ani na knihovny a knížky, časopisy, noviny a další nevirtuální zdroje, byť už pro dnešní mladou generaci nejsou zdaleka těmi nejpřirozenějšími…) a rázem jsou mi jako na stříbrném podnose servírována fakta i širší souvislosti o tom, či onom.

Během pár minut tak mohu získat celkem podrobný obraz třeba o 2. světové válce, o tom, co bylo její příčinou, co tomuto krvavému konfliktu předcházelo, jaký měla průběh i počet jejích obětí. Jakkoli však budou tato fakta pravdivá a objektivní, jakkoli mi budou poskytovat ucelený pohled na jedno z nejhroznějších údobí lidských dějin, jakkoli budou doplněna zajímavými komentáři historiků, politologů a dalších odborníků – zůstanou mi tak nějak vzdálená, zvláštně odtažitá, jaksi odosobněná… Bude to krvavý mezinárodní konflikt, nikoli však trýznivý souboj dvou vojáků na bitevním poli, kteří by v době míru byli přáteli, v době války však musí být soky a bojovníky na život a na smrt. Bude to hrůza koncentračních táborů, nikoli však hrůza a beznaděj matky, které z náručí vyrvali její děti a poslali je na smrt. Budou to miliony mrtvých, nebudou to však zbytečně zmařené životy konkrétních lidí, z nichž každý měl své sny a touhy…

Projekt Zmizelí Langweilovi je příběhem. Příběhem, který nás přivádí nikoli k milionům osob, ale ke konkrétním lidem, kteří mají své jméno, a my vidíme jejich tvář. Není hroznějšího obrazu války. Není pravdivějšího úhlu pohledu. Není skutečnější připomínky.

John Donne řekl: „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe. Každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny… Když moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj. Smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem částí lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“

Ztišme se a vyslechněme příběh rodu Langweilů. Když budeme pozorní, možná uslyšíme tlukot vlastního srdce, zaslechneme svůj vlastní nářek a ucítíme svoji vlastní bolest… A právě toho je zapotřebí, abychom nepřestali být ostražití. Abychom nepřestali být lidmi, kteří tu nejsou jen sami pro sebe, ale jsou součástí lidstva, jehož jediným společným domovem je tento svět…

Děkuji ze srdce všem pamětníkům ochotným znovu vstoupit a dát nahlédnout do uzamčených komnat bolestných vzpomínek.

Děkuji ze srdce těm, kteří nám jejich příběhy připomínají a staví před oči…

Marie Gottfriedová

DOPIS AMERICKÉHO VELVYSLANCE PANÍ ŘEDITELCE GOTTFRIEDOVÉ Z 16. 11. 2015

Vážená paní ředitelko Gottfriedová,

bylo mi velkým potěšením se s Vámi setkat na nedávné recepci v Americkém centru. Byl to pro mě báječný čas při setkání s Vámi dříve v tomto roce v Trmicích a byl jsem velmi potěšen, že jste nyní byla naším hostem.

Předejte, prosím, mé pozdravy učitelům a studentům, kteří přijeli s Vámi, zvláště mladé dámě, která odvedla velmi dobrou práci při představení filmu „Klíč života“. Když se bavíme o filmu, děkuji za tento film z projektu Zmizelí Langweilovi. Jak možná víte, moje rodina byla během holocaustu také devastována a byl jsem filmem opravdu ohromený a dojatý.

Doufám, že všem učitelům a žákům dáte vědět, jak jsem byl ohromený jejich prací. Nemluvím pouze o finální podobě filmu samotného, ale také o smyslu pro detail během jejich bádání a času, který každý z nich tvorbě věnoval. Je mi jasné, že jste všichni hluboce přemýšleli o tomto tématu a vdechli mu mnoho symboliky a emocí. To je to, co dělá film tak silným zážitkem.

Cením si Vaší práce na podporu otevřenosti, tolerance a solidarity – něčeho, co je tak důležité v našem dnešním světě. A váš film právě toto přináší.

Ještě jednou děkuji mnohokrát. Přeji Vám mnoho úspěchů v budoucnosti.

S pozdravem
Andrew H. Schapiro